Narodil se 1. Května 1881 ve
francouzském Orcines, jako čtvrté ze sedmi dětí. Celou jeho životní dráhu silně
nasměrovali rodiče. Matka byla velice nábožensky založená, především pod jejím
vliv později vstoupil do noviciátu. Otec byl francouzským aristokratem druhé
poloviny 19. století. Nejen že pečoval o své panství, ale intenzivně se zabýval
především geologií. Nadšení pro vědu bylo v těchto společenských kruzích
na jednu stranu společensky vítané, ale také (alespoň u jeho otce) jednoznačně
upřímné. Tento zápal pro přírodu, která má svá tajemství, která je možné
vhodnou metodou odhalovat a zkoumání minulosti jej přivedlo k profesi, ve
které za života došel největšího uznání – paleontologii.
Po maturitě na gymnáziu vstoupil
roku 1899 do jezuitského noviciátu v Aix-en-Provence, avšak již v roce 1901
musel rodnou zemi opustit a ve formaci a studiu pokračovat ve Velké Británii.
Mezi lety 1905-1908 učil fyziku a chemii na jezuitské koleji v Káhiře
v Egyptě. Ve svých studiích pokračoval mezi lety 1908-1912 v Hastingsu,
kde se věnoval teologii a v roce 1911 byl vysvěcen na kněze. Poté od 1912
do 1914 studoval geologii a pracoval v paleontologickém oddělení přírodovědného
musea v Paříži. Jeho akademická dráha byla narušena čtyřmi lety strávenými
na frontě. Za svoji odvahu dostal Řád čestné legie. 1922 se stává doktorem
přírodních věd.
1923 poprvé navštěvuje Čínu, kde
také mezi lety 1926-1945 dosahuje nevětších objevů, když se podílí na nalezení
a identifikaci sinatropa, tedy člověka čínského. V této zemi prožívá také
druhou světovou válku. Od roku 1951, až do své smrti na Velikonoční neděli 1955
žil v New Yorku.[1]
Už za života se setkával na jedné
straně s uznáváním svých vědeckých kvalit, ale také odmítáním některých
jeho názorů – ať již jde o otázky dědičného hříchu, evoluce a jejího vztahu
k otázce vykoupení či spasení. Zde je možné jen učinit poznámku, že jeho
představeným nevadila obecná evolucionalistická poloha, jako spíše její
interpretace ve vztahu k teologickým problémům. Sám de Chardin se snažil
své názory vysvětlovat a s představenými diskutovat. Nutno říci, že bez
většího úspěchu. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Vesmír a lidstvo, Místo
člověka v přírodě, Jak věřím.[2]
Literatura
TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Vesmír a lidstvo. Vyd. 1.
Překlad Jan Sokol. Praha: Vyšehrad, 1990, 264 s. ISBN 80-702-1043-5.






0 komentářů:
Okomentovat